Marta

Marta.

S bezelstností  sobě vlastní

se mi podívala do jiskry hnědých očí.

Cikánka Marta odnaproti.

Darovaná mi omylem do vyhnanství,

jen bůh ví kým, snad osudem…

Do mezi-žití šlápoty chvíle,

kdy Bůh zapomene na svět

a jen temným chrápáním o sobě dává vědět.

Mrkne na mne, usměje se,

a pak vybleje svou pravdu rovnou do nevhodnosti okamžiku.

Ještěže lomození vlaku ji umlčelo svoji neurvalostí.

Zapálila jsem ji cigaretu.

Její prostoduchá čistota

nerozuměla symbolům, ozvěnám celých pokolení

z dávnověků již polozapomenutého světa.

Očistec paneláku maloměsta na vykřičeném severu

ji ukázal tu odvrácenou tvář  nechtěného dětství.

Nechápala nespravedlnost.

Nechtěla nikdy potkat ty,

kteří ji kdysi bez optání odkopli od prsu do ledového světa.

Chápala nelítostnou krutost

nenáviděné chudoby.

Byla zosobněním prostého faktu čistého života,

esencí, zakletou princeznou. Poezií všedního dne.

Dovedla naslouchat nikdy nevysloveným slovům

a pak ve správnou chvíli přidala pár svých..

A to překvapivě přesně!

Galymatiáš neviditelné teurgie probudil Ágnes,

její osmé dítě…

Malá Ágnes svou ještě nezasranou duší nesviní

zamotané klubíčko karmického mihotání

miliard stejně opuštěných….

Cítila jsem zvláštní slanost vlastních slz.

(C) Myšpule z údolí kamenných lebek, X. měsíc 2012 let po Kristu