středa 7. srpna 2013

Modlitby ....

Rozhodla jsem se zkusit vytvořit pár svých modliteb ...   básní Duše, recitovaných Bohům tohoto nemilosrdného, ale krásného projeveného světa....

Motta:

„Věřím, že Bůh Abrahámův, Bůh Mohamedův, Bůh Ježíše Krista a Buddha jsou Jeden.“
„Laus Deo: Vše ve Vesmíru má jediného Stvořitele.“
„Existuje pouze vztah mezi Stvořením a Stvořitelem. Mimo tento vztah neexistuje nic…“
„Lidská Duše je svojí podstatou Přání. Přání přijímat, dostávat ve svůj prospěch. Což je vlastnost opačná vlastnosti podstaty Stvořitele, kterou je Přání Dávat. Podstatu změnit nelze, co však změnit lze je záměr… Změníme-li záměr na přijímat ve prospěch Stvořitele, stáváme se mu ve vlastnostech podobnějšími, tím jej začínáme pociťovat a naplňovat tak záměr celého Stvoření…“


Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.
 I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.
 A viděl Bůh světlo, že [bylo] dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy.
 A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první....



1. Modlitba Syntetická
Náš Pane a Jediný Stvořiteli, jenž jsi stvořil nebe a zemi, vyslyš motlitbu mou a slova má a volání mé nechť přijdou k Tobě! Prosím tebe Stvořiteli všeho ve slávě absolutní Jednoty, ve jménu Svaté Trojice: Otce, Matky a Ducha Svatého, požehnej tomuto domu, místu a Chrámu, posvěť jej prosím svým Milosrdenstvím, svoji Láskou, z níž veškeré stvoření vychází a v níž s časem opět mizí, naplň jej svoji nezměrnou dobrotou a požehnáním! Uděl nám Stvořiteli a Hospodine náš, z nebeské rosy nadbytek, z tučnosti země životní prostředky a pro své neskonalé milosrdenství vyslyš a splň touhy našich motliteb…
Všemohoucí, milosrdný a věčný Bože!
Tobě děkujeme a tobě se klaníme a tobě žehnáme, jenž jsi dal služebníkům pokorným svým v nezměrné míře svoji lásku a milosrdenství a skrze slávu svaté Trojice možnost poznat a klanět se Jednotě tvé! S nejvyšší úctou, které jsme schopni, se klaníme neskonalé dokonalosti tvé Jednoty, projevené skrz dualitu stvoření Adama a Evy do svátosti Trojice Matky, Otce a Ducha Svatého a skrz čtvernou podstatu elementů a tvých Archandělů, až do nekonečné mnohosti Projeveného Světa a Stvoření…
Náš Pane a Stvořiteli Světa našeho, v němž mimo tebe a tvého Stvoření již neexistuje nic, a v němž jest jen tvoje absolutní jednota a nekonečná láska, prosíme tě a modlíme se k tobě, abychom pevností své víry a nezlomností své vůle ode všech protivenství ve svých myšlenkách i činech chráněni byli! Prosíme tě o pomoc tvou v našem konání, skrze tebe pane náš Duchu Svatý, jenž ve své věčnosti a slávě po všechny věky a aeony kraluješ! Přijímáme Lásku za náš Zákon a ctíme opravdovou vůli Tvoji  jako vůli naši a Zákon náš a žehnáme tobě za Jedinečnou Jednotu Lásky a vůle a stvoření!
Amen.

 

2. Modlitba Osamělosti.
Ó, Pane nezměrné osamělosti, ty věčný Králi skryté touhy,
jenž skrýváš se v dutých skalních věžích našich zpustošených srdcí
a v těch nejskrytějších zákoutích našich duší, žehnáme ti a chválíme tě
v  tomto čase uvědomělé existence, kterou my,
nehodní tvé milosti, pociťujeme jako naše Já,
přitom svou Podstatou jsme jen  pouhá  přání stále více dostávat…
Proto tě chválíme, pane Osamění a žehnáme ti za léčbu našich Duší,  děkujeme ti
za tvoji podporu při změně záměru jen stále dostávat
kterou my, nehodní tvé neskonalé milosti,
 místo jako požehnání,  jako utrpení a bolest pociťujeme!
Síla tvé osamělosti je nezměrná!
Tvou silou a nezměřitelností Tvého osamocení, jsme však posilováni
v nadějích našeho konání a v nalézání naší Opravdové Vůle!
Pane našeho utrpení, Králi nad pevností a opravdovostí  naší víry
v Jednotu veškerého Stvoření a slávu věčného Stvořitele,
požehnej nám utrpením a posvěť naše konání bolestí,
jež je přímou úměrou pevnosti našeho přesvědčení,
opravdovosti našich myšlenek a skutečnosti našich činů.
Žehnáme ti Králi samostatnosti v bolesti našeho osamocení.
Děkujeme ti za pevnost v našich rozhodnutích,
 poskytující nám skutečnou svobodu v našem Bytí.
Amen.
Síla osamělosti je velká a nepochopitelná. (A.Rasmussen)


Dej nám dostatek klidu a pokory, ku snášení věcí, které nemůžeme změnit, dostatek odvahy a síly, abychom změnili věci, které změnit můžeme, a dostatek moudrosti k tomu, je od sebe rozeznat…



3. Modlitba k vodě.

Ó nejčistší vodo, nositelko Vděčnosti a dárkyně života našeho!
Průzračná, vznešená studánko vděčnosti,
před tebou stojíme a tobě se klaníme,
toužíce po doušku Tvé pramenité vody, doufaje v její čarovnou moc
osvěžením a opláchnutím strastí běžných dní.
Promluv k nám vodo,
Ty mocná paní nad vděčností a soucitem!
Požehnej nám Ty královno lidských slz,
nám, nehodným, proměnlivým a pohyblivým
lidským tvorům, kteří pokorně Tebe,
před prvním douškem pramenité křišťálové vody,
o Tvé milosrdenství a požehnání žádáme!
Ó vodo, zurčící studánko moudrosti a víry,
promluv k našim unaveným duším
šepotem svých vlnek na potocích,
šuměním průzračných peřejí,
kapkami ranní rosy ve své nesmírnosti,
v níž vznikají a opět se ztrácí všechny proudy
veškerého Bytí…
Ó nejvznešenější vodo,
Veď nás k pravému životu v milosrdenství a soucitu,
odpusť nám naše omyly
a přijmi oběť v pokoře našich slz!
Amen.

 Svým Bohům pokorně k naslyšení
sepsala na jaře LP 2013  Myšpule.



Nový domov... povídka z věže...

cestička k domovu

Myšpule bádající...



Jaro
Myšpule Stín se odlepil od rohu hřbitovní zdi, dole na kraji Jestřebské návsi. Myšpule polekaně ustoupila o krok dozadu. Se Stínem nepočítala, byla již tak zvyklá na své experimenty s výlety na druhou stranu a do svatyně ve Věži, že ji úplně vypadlo podívat se do počítače na fázi Měsíce. Byl Jupiterův čtvrtek, to věděla zcela bezpečně, ostatně to byl důvod její dnešní návštěvy svatyně na druhé straně. Jupiter je nejsilnější planeta, vliv jehož záhadných a pro dnešní svět zapomenutých inteligencí, byl v některých jejích experimentech poměrně podstatný. Ale na měsíc zcela zapomněla a to byla chyba. Měsíc v úplňku totiž způsoboval úplňkový Stín, známý všem, kdo chodívají na druhou stranu. Ale těch v dnešním světě pravda již moc není, ušklíbla se Myšpule v duchu nad tou myšlenkou. Jemné tělo těch, kdo se pohybují na druhé straně obvykle není vůbec vidět, lze ho zahlédnout jen úkosem, spíše to většinou vypadá jako nějaký oční klam, ovšem krom úplňkové noci, kdy je vidět jeho temný Stín pohybující se krajinou zalitou měsíčním světlem ovšem bez někoho, kdo by onen zmiňovaný stín svým tělem tvořil, což by mohlo na kolemjdoucí působit dosti strašidelným dojmem. Naštěstí dnes již málokdo chodil pěšky, takže pravděpodobnost, že by Myšpule na vesnické návsi chvíli před půlnocí kohokoliv potkala, byla minimální. Přesto se raději v temném úkrytu za hřbitovní zdí pořádně rozhlédla, než silou myšlenky doslova „přeletěla“ náves až před zájezdní hostinec „Pod věží“ v jehož útulných pokojích v prvním patře právě bydlela. Nedalo jí to, aby nedbaje nebezpečí, že někoho poleká svým Stínem, nenahlédla do oken hospody v přízemí. Kdyby byla právě „živá“, tedy v tom normálním „hmotném skupenství“ po tváři by se jí rozehrál úsměv nad křepčícími, již lehce ožralými tvářemi sousedů, které tak důvěrně znala. Takhle se pousmála jen v duchu, nepatrnou chvilinku /těžko říci jak dlouhou, neboť na druhé straně neexistovalo nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo náš čas, jako posloupnost nějakého děje, tam bylo vše jakoby „naráz“/ zaslechla pár tónů s Verunčiny harmoniky a nenápadně vklouzla do domu. Prolétla kolem kotle, skoro se lekla, že se opaří, pak ji to ovšem došlo, což ji opět pobavilo, prolétla dveřmi jako vánek… a vklouzla do svého těla, nehybně sedícího před oltářem v prostřední sednici. Jen psi polekaně vylétli a se štěkotem běželi ke dveřím. „No tak, Maxina, Princezno, co děláte, fuj já jsem se lekla“, řekla Eva a já se v tu chvíli před oltářem po hodině opět nadechla….
„Ahoj lásko“, řekla jsem Evě. Ta se na mne podívala z vyvýšené kuchyně. „Co blbneš?“ odpověděla, „pojď jíst, bude to hotové“. Teprve nyní mi došla ta překrásná vůně všude kolem. Rozesmála jsem se, nyní však opravdovým tělesným smíchem nad tím, že jsem těžko mohla cítit Evčinu skvělou kuchyni, když jsem skoro celou hodinu pozemského času byla „tam“ na druhé straně …. V televizním pořadu National Geografic „Soudný den“ právě někdo pronesl: „Už dvanáct let nepracuju, protože se připravuju…“ Myšpule s Eve na sebe pohlédly a hlasitě se rozesmály….
Jen několik hodin před tím, jsem šla, nebo spíše skoro běžela pod pokroucenými kmeny borovic, na okraji Dlouhého hřebene plného mých tajných svatyň sloužících k uctívání Prastarých Bohů, tak umně skrytých před starousedlíky, že dosud žádnou z nich nikdo nenašel a nikdo krom mne a Eve, a my jsme si nechávaly svá tajemství pro sebe, nevěděl, kde přesně v rozeklaných věžích na jeho dlouhém a vysokém vrcholu jsou. Byla tam svatyně Venušské Bohyně Lady, mokrá jeskyně lunární paní milosrdenství a odpuštění Mokoš a mocného rohatého boha cest, obchodů a magie, tajemného vládce podsvětí Welese, byl tam oltář ve větvích vzrostlého dubu, zasvěcen Prabohu - mocnému vládci bouří Perunovi, byl tam ohnivý kámen martického Svarožiče, skála rozednění slunečního Boha Dažboga i přísná prastará borovice ovinutá třemi stuhami v černé barvě, připomínající tak číslo patřící saturnskému bohovi spravedlnosti a soudu, přísnému Provemu… Jen hučení kolem jezdících aut občas vytrhlo moji mysl zasněnou kdesi v rozeklaných vrcholcích skal, chránících mé Svatyně Prastarých, nad nimiž právě kroužil páreček dravců, nijak se nenechajíc rušit hlukem lomozem postmoderního světa, který svými chapadly pomalu dosahoval až sem, na samý kraj modernity, na křižovatku pod Věží, křižovatku dvou světů a mnoha různých osudů těch, kteří se Tu rozhodně nevidí Poprvé…
Pospíchala jsem k Věži dlouhou rovinkou, táhnoucí se od pomníku svaté Starosty, mé fousaté patronky, k jejímž nohám chodívám zapalovat svíce a vonné obětiny a které tak ráda donesu jarní kytičku petrklíčů, mateřídoušek, nebo rychle vadnoucích, zářivě žlutých pampelišek, podél Hastrmanova rybníku a Mnichovské průrvy, přes starý borovicový hvozd zrytý tisíci kopýtky mladých divokých selátek, kolem skalních věží dlouhého hřebene až ke starobylému hostinci Na rychtě, který vůní staročeských pochoutek vítal každého, kdo do vsi pod Věží zavítal. Chtěla jsem do bytečku nad hospodou dojít ještě před úplným soumrakem a těšila jsem se, jak Evču potěším kyticí plnou právě přicházejícího jara.
Cestou jsem si všimla, jak v jezírku na západní straně Věže, se nádherně odráží její strmé skalní stěny, jak svoji světlostí rozpouští nechtěnou hněď loňského rákosí, skrz nějž se ovšem již začínaly prodírat světlezelené výhonky toho letošního nového…Vzpomněla jsem si v tu chvíli na opojný pocit rozdílu mezi světy sucha a vody, když tělo prořízne průzračné chladné a křišťálově čisté vody některého z mnoha rybníků kraje pod Horou, kdy se plíce zalknou nenadálou absencí kyslíku a škubnou tělem nečekaným ledovým chladem jarní vody, plné vzpomínek na právě skončenou zimu, která o sobě ještě některá rána dává vědět okrasnými výšivkami ledových krajek na jejich březích. Do kraje pod Horou konečně přišlo ten rok už tolik očekávané Jaro.

obrázek z kraje pod horou...


Do kraje pod Horou mne před třemi a půl léty přivedla Kniha. Setkání s ní bylo rozbředlé končící pražskou zimou, zcela náhodné a vlastně nechtěné. Kniha na mne čekala v jednom zapadlém knihkupectví v malé, zapomenuté uličce uprostřed pražského Žižkova, čtvrti bohémů, pijanů, cikánů a mágů. Nenápadně mne vyhlížela z výlohy, v zeleném přebalu, jakoby na ručním papíře, s výrazným symbolem hned na titulní stránce, tajemným znakem vyvolávajícím Touhu po jeho pochopení a záhadným titulem Theurgie magické evokace. Tenkrát jsem naprosto netušila, kdo je onen doktor Kefer, autor Knihy, ani co je to teurgie, magie ani evokace. Netušila jsem, že setkání s Knihou zcela změní můj život… Pár listů recyklovaného papíru, velmi obtížně pochopitelný filozoficko-náboženský text s tenkrát absolutně nepochopenými informacemi, mělo své velmi zvláštní kouzlo, jednak schopnost přitahovat další knihy a pak, po jejím intenzivnějším „zkoumání“ neboť se v tomto případě opravdu zdráhám použít slovo „četba“, se ve čtenářově životě nakupí takové situace, vedoucí  ve  finále k čemusi, známému jako Iniciace, neboli: zasvěcení, většinou se projevující totální destrukcí nyní již ne „čtenářova“, ale „adeptova“ života, vedoucí k jeho totální vnitřní přeměně nezbytné k tomu, aby později pochopil vše nutné k pobytu na druhé straně.. Bohužel, tato fáze setkání s Knihou je velmi bolestná a pro valnou většinu žijících obyvatelů tohoto postmoderního Aeonu zcela nepochopitelná. Adept je konfrontován s Realitou zahrnující krom viditelného též neviditelné, což pochopitelně klade značné nároky na jeho celkovou psychickou soudružnost, identitu a morálku.