Při svíčce mihotavou tmou
ukrytá před sebou samou,
a nepozvanou nespravedlností
kurvícího se světa, schovaná do
ulity
vlastního mikrosvěta a do zvuků
nádraží
v domečku za vysokou zdí.
Schovaná před vlastním osudem
zuřivě omývám snaživou duši.
Snažím se spatřit karmické odlesky
v pohledu alespoň jednoho
z mnoha sádrových buddhů….
Až zenová facka kohoutího
zakokrhání
probudí mne prásknutím přes
ramena….
Nespi!
Nelpi! Nemysli! Vnímej….
Polibky
rosnatých rán si bezostyšně
skrz
věky studily.
Chladné pohlazení později snad
otepleného dne,
líně sprášilo sliznaté okapení
a ještě se zavřenýma očima
protáhlo postupně celý hřbet…
Pak pomalu otevřelo jedno temně rudé
oko.
Krvavou sliznatou červení
rozpustilo od obzoru můj kraj.
Bylo to jen mé ráno, mé opuštěné
svítání.
Na tváři jsem pocítila lepotavý tah
lehounké slzy.
Stále nových odpuštění žádá si
každý další den.
Odškrtnutý
z pohledu jedné trilióntiny neustále se zvětšující množiny živého
v jednom z triliónů vesmírů….
A po kom
se pídí? Po odpuštění….
Tedy,
odpouštím!
Myšpule 2012 - 2014
